THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento film byl pro mě iniciační hned v několika věcech. V první řadě mě zavedl do hájemství temné japonské kreslené kinematografie. Celkem jasně si vzpomínám, když mi kamarád zhruba před dvaceti lety půjčil cédéčko, na kterém byly vypálené klipy kapel. Ačkoliv ROB ZOMBIE mě nikdy příliš nezajímal, na tomto výběru měl dva klipy k jedné písničce. Jeden z nich mě nechal civět s povislou čelistí.
První byl dost punkový a vzhledem k tomu, že tam Rob i hrál, tak zřejmě oficiální. A druhý fanouškovský a animovaný. Ještě nikdy jsem v animovaném klipu neviděl tak syrové násilí, jako tady. Začal jsem se pídit, z jakého filmového díla byl tento klípek sestříhán, a objevil jsem „Juubee Ninpuuchou“. Nedávno jsem se podíval po létech znovu, abych zjistil, jak toto dílo zestárlo, a zjistil jsem, že vůbec. Tady zub času překvapivě nedokázal ohlodat vůbec nic. Bylo to téměř stejné, jako když jsem si před pár týdny pustil po patnácti letech malebné animáky od Hajao Mijazakiho.
Příběh nás zavádí do japonské vesnice, jejíž obyvatelé záhadně zemřeli. Jejich smrt se snaží vyšetřit pátrací skupina, kterou do oblasti zasílá lenní pán, do níž vesnice patří. Všichni jsou povražděni, tedy krom krásné Kageró. Ženské bojovnice, která se na místě setkává s téměř neporazitelným soupeřem s neproniknutelnou kůží a osamělým mlčenlivým samurajem Jubeiem.
Tak začíná příběh, ve kterém se oba, společně s tokugawským špiónem Dakuanem, snaží rozlousknout záhadu vesnice i pekelného válečníka, jenž povraždil všechny spolubojovníky Kageró. Do vyprávění následně vstupují další postavy, mnohé s nadpřirozenými schopnostmi. A tak jeden boj střídá druhý a, ačkoliv vás film nenechá ani jednou zívnout, už v polovině budete tušit, kam to spěje a co se na konci musí stát.
Příběhový oblouk lehce připomíná staré westerny, jen s tím, že tu nepřátelé mají démonické bojové schopnosti. I když, pokud bychom šli ještě hlouběji, neinspirovaly se některé staré westerny v ještě starších samurajských filmech?
Drtivou většinu westernů JUBEI A UMĚNÍ NINJUTSU ale trumfne v tom, jak je brutální a epický současně. Velmi citlivě podanou kresbu vztahu tu vidíte v ostrém kontrastu s násilnými výjevy, které v roce 1993 neměly srovnání. Ačkoliv by všude jinde mohl příběh působit jako klišé, tady navzdory potokům krve a odtrhávaným končetinám má svoji hloubku a poetičnost.
Režisér Jošiaki Kawadžiri tu v hlavní postavě vystříhává poklonu historické postavě, která platila za nejvýraznějšího samuraje své doby. Opřádá jeho figuru fantasy příběhem, ve kterém je místo pro fascinující boje, love story, dávné křivdy i politické pozadí příběhu. Pokud jde o Kawadžiriho, je JUBEI A UMĚNÍ NINJUTSU jeho vrcholné dílo, které možná není tak esteticky ladné po grafické stránce, jako jeho Vampire Hunter D, ale určitá hrubost sem v tomto ohledu skvěle zapadá.
Japonsko, 1993, 91 min
Režie: Jošiaki Kawadžiri
Hudba: Kaoru Wada
Hrají: Kóiči Jamadera, Takeši Aono, Norio Wakamoto, Tošihiko Seki, Ičiró Nagai, Júsaku Jara, Daisuke Góri, Osamu Saka, Gara Takašima, Emi Šinohara, Kacudži Mori, Kacumi Suzuki, Džun'iči Sugawara, Akimasa Ómori, Masako Kacuki, Rjúzaburó Ótomo, Šúičiró Morijama
Střih: Yukiko Ito
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.